Přečteno (a dočteno)
Moc samozřejmě sama o sobě není špatná. Jestliže se používá moudře, může být nástrojem dobré vůle. Moderní civilizace se například naučila zabránit hladomorům, zvládat epidemie a zmírňovat přírodní katastrofy, jako jsou hurikány a zemětřesení. Získání moci obecně umožňuje síti efektivněji čelit hrozbám přicházejícím zvenčí, zároveň ale zvyšuje nebezpečí, jež tato síť představuje sama pro sebe. Obzvlášť pozoruhodné je, že s rostoucí mocí sítě mohou imaginární hrůzy, existující pouze v příbězích vymyšlených samotnou sítí, představovat větší nebezpečí než přírodní katastrofy. Moderní stát čelící obdobím sucha nebo přívalovým dešťům obvykle dokáže zabránit tomu, aby přírodní katastrofa způsobila masové hladovění. Oproti tomu moderní stát ovládnutý uměle vytvořenou fantazií je schopný přivodit uměle vytvořený hladomor obrovského rozsahu, jako se to stalo v Sovětském svazu na počátku třicátých let.
S rostoucí mocí sítě proto roste potřeba autoregulačních mechanismů. Pokud kmen z doby kamenné nebo městský stát z doby bronzové nesvedl rozpoznat a napravit své chyby, případné škody měly jasné hranice. Odneslo to nanejvýš jedno město a přeživší prostě odešli a zkusili štěstí jinde. Podobně, když v době železné vládce říše, jako byli Tiberius nebo Nero, zachvátila paranoia či psychóza, následky byly zřídkakdy katastrofální. Římská říše vydržela celá staletí, přestože se v jejím čele vystřídala slušná řádka šílenců, a její pád neznamenal konec lidské civilizace. Jsou-li však autoregulační mechanismy supervelmoci křemíkového věku slabé, případně je vůbec nemá, může to docela snadno ohrozit přežití nejen našeho druhu, ale i bezpočtu dalších forem života. V éře umělé inteligence se celé lidstvo nachází v podobné situaci jako Tiberius ve své vile na Capri. Máme obrovskou moc a těšíme se vzácnému luxusu, ale necháváme se snadno manipulovat vlastními výtvory. Než si uvědomíme, co nám hrozí, bude možná už pozdě.
Yuval Noah Harari / Nexus















