Kdyby se to mělo stát zvykem, že by kdekdo pěti chleby a dvěma rybičkami nasytil pět tisíc lidí,pak aby se šli pekaři pást, nemám pravdu? Co se týče těch rybiček, vem to nešť; ty rostou ve vodě samy a může si je nalovit, kdo chce. Ale pekař musí draho kupovat mouku a dříví, musí mít pomocníka a vyplácet mu mzdu; musí si držet krámek, musí platit daně a kdeco, takže nakonec je rád, zbude-li mu nějaký groš na živobytí, aby nemusel žebrat.
“Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. [...] Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení.
Já věřím.
Naprosto nepochybně věřím.
Ale co je pravda?”
“Proč tedy,” pravil Pilát, “křižují toho uprostřed?”
“To máš tak,” řekl na to Nahum.
“Kdyby to vyhrál ten na levici, ukřižuje toho vpravo, ale ještě dřív toho uprostřed.
Kdyby to vyhrál ten na pravici, ukřižuje toho, co je vlevo, ale toho uprostřed ještě dřív.
Ovšem je také možno, že nastanou zmatky a boje; pak ten vpravo a ten vlevo společně ukřižují toho, co je uprostřed, protože se nerozhodl, proti kterému z těch dvou půjde.
Kdybys vystoupil na střechu svého domu, viděl bys pole Hakeldama: nenávist na levici, nenávist na pravici a mezi nimi ten, který to chtěl spravit láskou a rozumem, jak se o něm říká.
A krom toho bys viděl spoustu lidí, kteří se na to jen dívají pojídajíce přitom oběd, který si s sebou přinesli. Nějak se stmívá; teď všichni poběží kalupem domů, aby jim nezmokly šaty.”
"Tož dobře: co je to pravda?"
"Aha, otázka Pilátova. Prosím vás, co to je, tam ti ptáci v parku?"
"Straky, pane prezidente."
"Máte lepší oči. Nejsou to holubi?"
"Ne, straky."
"Víte to bezpečně?"
"Vím. Už se na ně dívám chvíli, a pozorně. Holubi lítají jinak."
"Tak vidíte, sám jste řekl znaky pravdy: že to víte bezpečně, protože jste se pozorně díval, a já jsem si své poznání ověřil vámi. Když mermo chcete definici pravdy, řekl bych: pravda je to, co bezpečně a kriticky víme, co je skutečnost uvědomělá.
[...]
Myslit, poznávat, vědět, to znamená dobře si uvědomit, co víme a co nevíme, co jsme poznali, co neznáme, co poznat nemůžeme. Kritickost neznamená váhavost, nerozhodnost, pochybovačnost nebo skepsi. Být kritický, to je zkoumat, přezkoušet, kontrolovat, ověřovat své poznatky. To je aspoň jedno kritérion pravdy: pravda je soud, který obstál ve zkušebním ohni kritiky."
https://www.kapkacapka.cz/2018/03/co-je-pravda.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM
Úvaha Ferdinanda Peroutky o Karlu Čapkovi, kterou vysílalo Rádio Svobodná Evropa 21. prosince roku 1963:
"Čapek hlásal, že pravda je mnohostranná a složitá, že existuje gotický charakter faktů o němž mluvil americký filozof William James, a že pravdu je třeba hledat opatrněji a svědomitěji, než jak činí nacionalistické a stranické žurnály a politikové. Velmi jasně vyslovil komu oponuje jeho relativismus – člověku, který věří v nějakou část pravdy a myslí, že musí nenávidět a zabíjet člověka, který věří v pravdu poněkud jiné značky.
Od komunismu ho tedy dělil nejen krok, nýbrž dlouhá cesta, kterou nikdy nehodlal podniknout. Nebylo většího opaku k Čapkově filozofii než ten, který je obsažen v komunistické diktatuře.“
https://plus.rozhlas.cz/ferdinand-peroutka-muz-ktery-nerad-zpival-ve-sboru-6518082
Ne, ještě to není. Kdyby mi teď ukázali obrázek, kde jeden komín čadí na východ a druhý na západ, řekl bych, že to je docela v pořádku. A oni by do mne ryli, kam prý jsem dal oči a rozum: že tu přece čadí dva komíny různým směrem. A já bych jim řekl: Proč by nečadily? Nechte je čadit: třeba vane vítr z třetí strany světa, víme? – Tu oni by mi dokazovali, že říkám nesmysly; že ať vane vítr odkud chce, musí se ze všech komínů kouřit rovnoběžně. Než já bych stále ještě prohlašoval, že to záleží na větru.
[...]
A já bych se pokoušel říci, že jsem vlastníma očima viděl kouř stoupat k západu i k východu a že v reálném prostoru je dost místa pro to, aby si kouř pohrával se světovými stranami, ale oni (ti druzí) by mne nenechali domluvit; i odcházel bych zahanben.
To je to: v kolika věcech se díváme, kam vlaje kouř, místo abychom se dívali, odkud vítr vane!
Známá věc: chce-li někdo vědět, co vítr přinese, musí se ptát, odkud vane a jak to vypadá v těch končinách, odkud fouká. Nedá se nic předvídat, nevíme-li, odkud vítr vane. Je to laciná moudrost, ale lidé si ji obyčejně zapomínají pořídit, kde jde o flatus vocis. Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst. Těžká část lží kulturních, politických a veřejných je dána tím, že velmi nepravá ústa pronášejí věci, které by mohly být pravdami.
[...]
A teď se rozhlédněte, kdo u nás, kdo ve světě vyhlašuje nacionalism nejsilnějším hlasem. Ve většině případů to bývají lidé – jak je označit? – nu, ne zrovna duchovní; ne zrovna nejvzdělanější; ne zrovna oplývající samými kulturními zájmy.
Dobrá, mluvme o tom, čemu se říká nová vlna nacionalismu...
[...]
České maloměsto nestrávilo stát, nestrávilo ani republiku; nechtělo zobat vůbec nějakou světovou politiku, protože mu byla nová a nepohodlná, a nechtělo si zvykat myslet v státních pojmech, protože to se před válkou nedělalo. Byl tu pocit nevůle, a političtí faiseuři se jali z něho stůj co stůj vyrábět národní hnutí. Stačilo vytáhnout hesla z osmdesátých let, a český maloměstský člověk si oddychl: Chválabohu, teď jsme zase doma.
[...]
Dnes už není jen národ národem; dnes je národem také stát se vším, co jest jeho; jeho demokratičnost a pořádek, jeho duchovní svoboda a vysoká úroveň, jeho cesta vpřed, jeho mladé dějiny a mezinárodní postavení, jeho vzdělanost a spravedlivost, jeho krásná, rozumná tvář mezi všemi tvářemi světa. Teprve to vše dohromady je národ a vlast; je tu daleko víc co milovat a čeho hájit než v české provincii osmdesátých let...
Josef Čapek (23. března 1887 – mezi 13. a 15. dubnem 1945)
V domě našeho dětství bydlel malíř pokojů jménem pan Rafael Jörka. A když jsme, kluci darební, táhli za ním do práce, pomáhali mu míchat barvy, malovali si obličej na modro nebo na zeleno a pak se bez dechu dívali, jak dělá čáru od ruky nebo energicky přetírá patronu, tehdy se nám poprvé otvíral zázračný svět umění. Vidím podnes náš strop, dílo složité a velkolepé; byli tam delfíni vyvrhující jakási zlatá zrnka, mořské panny se šálami na krku a rákosí bujně rostoucí v mušlovité fontáně; neboť v umění, vězte, je možno vše. Ten však, kterému bylo souzeno státi se malířem, nestal se jím hned, nýbrž byl tkalcem u stavů a montérem; jen v neděli mastil krajinky, plýtvaje západy slunce, nebeskými úkazy a všemi krásami světa. Kterýsi zvláště cinobrový západ slunce (9×14 cm) rozhodl; zbýval jen boj s oteckým rozumem a cesta do škol.
Ano, teprve jako zahradník ocení člověk ona poněkud obnošená rčení, jako je “neúprosná zima”, “zavilý severák”, “sveřepý mráz” a jiné takové poetické spílání; ba užívá sám výrazů ještě poetičtějších, říkaje, že ta zima letos je potvorná, zatracená, sakramentská, neřádná, hromská a čerchmantská; na rozdíl od básníků nelaje jenom severáku, nýbrž i zlostným větrům východním; a méně proklíná sychravou metelici než tichošlápský a úkladný holomráz. [...] Kdyby mohl proti ní útočit motykou nebo rýčem, puškou nebo halapartnou, opásal by se a šel by do boje vyrážeje vítězný pokřik; ale nemůže činit víc, než že každého večera čeká u rádia na situační válečnou zprávu Státního ústavu meteorologického, lítě se rouhaje oblasti vysokého tlaku nad Skandinávií nebo hluboké poruše nad Islandem; neboť my zahradníci víme, odkud vítr vane.
Kapka Karla Čapka