K poslechu.
Karel Čapek/ Krakatit.
Stále častěji a častěji přemýšlím o velikosti ducha Karla Čapka. Děláme chybu my Česi, čteme ho myslím málo.
Všichni účinkující jsou výborní, krásné zpracování.
#kposlechu #karelcapek #krakatit #irozhlas
https://www.mujrozhlas.cz/rapi/view/serial/eb6a4009-6fb1-3b5a-a761-e18e773cbbe9
Když pánbůh stvořil celý svět a všechna zvířata, postavil jim v čelo psa jako nejlepšího a nejmoudřejšího. Všechna zvířata v ráji žila a umírala a zase se rodila šťastně a spokojeně, jen psi byli čím dál smutnější.
Ptal se tedy pánbůh psů: ,Proč jste smutni, když ostatní zvířata se radují?‘
I řekl nejstarší pes: ,Víš, panebože, těm ostatním zvířatům nic neschází; ale my psi máme kousek rozumu tadyhle v hlavě, a tím rozumem poznáváme, že je něco vyššího než my, že jsi ty, ó Stvořiteli. Ke všemu si můžeme čuchnout, jenom k Tobě ne, a to nám psům tuze schází. Pročež, ó Pane, splň naši touhu a stvoř nám nějakého boha, ke kterému bychom si mohli čuchnout.‘
I usmál se pánbůh a řekl: ,Přineste mi nějaké kosti, a já vám stvořím boha, ke kterému byste si mohli čuchnout.‘
I rozběhli se psi a každý přinesl nějakou kost: ten lví, ten koňskou, ten velbloudí, ten kočičí, zkrátka ode všech zvířat, jen žádnou psí kost ne; neboť žádný pes se nedotkne ani psího masa, ani psí kosti. Byla pak těch kostí velká hromada, a z těch kostí udělal bůh člověka, aby psi měli svého boha, ke kterému se může čuchnout. A protože je člověk udělán ze všech zvířecích kostí, jen ze psích ne, má vlastnosti všech zvířat: má sílu lva, pracovitost velblouda, lstivost kočky a velkodušnost koně, jen psí věrnost ne, jen psí věrnost ne!
text: https://zlatyfond.sme.sk/dielo/5059/Capek_Devatero-pohadek/2
audio: https://www.youtube.com/watch?v=bxqOqsCoP2s
Řekne-li se “první máj”, ozve se v nás s fatální nutností něco z toho dvojího:
buď že “je první máj, je lásky čas”,
nebo že je Svátek práce.
Člověk by řekl, že láska a práce se spolu nerýmují. Dívám se na zahrádku, kde kos pískaje a zrovna řiče radostí tvrdí, že je lásky čas; zítra nebo pozítří se mu vyklube v hnízdě čtyři nebo pět ochmýřených, hlavatých a pro jeho oči velmi krásných mláďat, a pro milého povykujícího kosa začne se cosi, čemu bychom my lidé řekli zatracená dřina; od úsvitu do večera bude tahat ze země červy, ukusovat křídla běláskům a lovit mouchy, aby to vše cpal do těch pištících a malinkých oblud, které velice živě dokazují, že byl lásky čas.
Od lásky k práci není daleko; je jen ptačí skok od nadšeného stvoření života k trpělivému a poněkud prozaickému udržování života. Mohlo by se říci, že práce je zrozena láskou. Kdybychom se i ve svých sociálních cílech trochu více řídili přírodou, poskakovali by tohoto svátečního dne slavnostní řečníci, podobni černým kosům, na své estrádě a mluvili by, chvílemi pěkně hvízdajíce a zpívajíce zplna hrdla, asi takto:
“Je to dřina, živit sebe a jiné; je to sháňka, co? Ale co chcete, život je zatracený dar; musíme za něj platit. Platíme za něj prací, starostmi a sem tam nějakou bolestí; co platno, život je drahá věc, která nám nepřijde lacino. Chceme-li tu dnes pěkně a pořádně oslavovat práci, musíme oslavovat hlavně to, co si za ni kupujeme; měli bychom dnes slavit a velebit život; měli bychom slavit těžký a podivuhodný fakt, že chválabohu jsme na světě.
[...]
Nemohu toho už smlčet: je to láska, co nám nadrobila život a veškeru jeho dřinu; v jádře sténáme pod těžkým břemenem lásky. Přátelé, v tento veliký svátek musíme mluvit o lásce.”
Avšak v tu chvíli černý řečník dostává skutečná křídla a místo na estrádě poskakuje na kvetoucí větévce jabloňové. Je to jen hvízdající kos; a jeho májová písnička zní příliš daleko od lidských zástupů.
Když už chcete mít doma psa (což vám jen chválím), vrhněte se na menší psy (rozumí se po dobrém, jako chovatelé). Máte psy pecivály, psy opravdu domácí, kterým stačí práh vašeho domu; máte stájové pinče, ostnosrsté foxteriéry a jiné ježaté střapáče; máte jezevčíky a buldočky; můžete přispět k zmrtvýchvstání pudlů, špiclíků a mopsů; můžete si vybrat. Nenapadne vás chovat si jako domácí zvíře antilopu nebo divokého osla, protože jim nemůžete dát dost pohybu; ale u psů na to nemyslíte.
Rád bych vám to připomněl.
“The danger of the past was that men became slaves. The danger of the future is that man may become robots.”*…
Images of Rastus Robot in an issue of Radio-Craft magazine from 1931… which might be the same thing?
As more and more folks are fearing obsolescence (if not, indeed, subjugation) by emerging technology, Matthew Wills reminds us that this fear– especially as embodied in androids– has a long (and dark) history here in the U.S…
Our word “robot” comes from Karel Čapek’s 1921 play R.U.R. In it, historian of robots Dustin A. Abnet explains, Čapek repurposed the Czech word for “drudgery” or “servitude” to refer to the artificial workers produced by the play’s Rossumovi Univerzální Roboti (Rossum’s Universal Robots) company. [See also here.] Created from synthetic organic material, and thus more android than mechanical, these worker-roboti ultimately overthrow their human masters.
The play was a sensation in Europe, and then a year later, in America, though something was lost in translation. Čapek used robots to criticize soulless Fordism—the “standardization and regimentation” of American capitalism—and hence the US’s political and cultural power in Europe and around the world. (Other Europeans would conceive of the robot in the same way, notably director Fritz Lang and screenwriter Thea von Harbou in the 1927 German film Metropolis.)
But a funny thing happened to these robotic symbols of American capitalism by the mid-twentieth century. They were Americanized by American capitalism. Americans, as Abnet notes, “turned a figure that initially rebelled against the dehumanizing effects of Fordism into a tamed electro-mechanical slave holding aloft a global empire of consumerism.”
Nowhere was this more literal than in the Westinghouse Electric Company’s “simple remotely controlled mechanical men and women” used to advertise the company’s products from 1927 to 1940. “Technology did not have to run amok, Westinghouse’s robots suggested; it could instead become a tamed slave that empowered each individual consumer to become his or her own master.” In the American context, where the language of master and slave was rooted in racism, Westinghouse “connected robots to romanticized white myths about slavery.”
“Americans had always racialized robot-like creations,” continues Abnet, citing the first American automaton (a caricature of a Native American) and the “grotesque minstrel-like caricatures of Black and Asian bodies” that made up automatons in the late nineteenth century.
Westinghouse’s creations, named Herbert Televox, Karina Van Televox, Telelux, Rastus, Willie Vocalite, and Elektro, were promoted as docile domestic workers. Abnet quotes the New York Times’ science and technology editor extolling the benefits of the first of these “mechanical slaves” in 1927: “it obeys without the usual human arguing, impudence or procrastination.”
Rastus, Westinghouse’s Great Depression-era robot, was the most overtly racialized of these corporate robot slaves. Rastus was modeled on a minstrel show character: “black rubber ‘skin,’ overalls, a white shirt, and a pail hat.” In addition, “the robot had a ‘rich, baritone voice’ that would have been read as unmistakably black.” While “all of Westinghouse’s other robots told jokes…Rastus and its blackness were themselves the joke.”
In 1930, Westinghouse’s President explicitly expressed the prevailing white romanticism of slavery. In the company’s Electric Journal, he argued that without the exploitation of the “muscles of others,” there could be “no art, literature, science, leisure, or comfort for anyone.” Rastus’s “tamed black body,” stresses Abnet, “underscored the larger rhetoric of slavery that shaped the fantasy the company offered white consumers.”
“Ultimately, Westinghouse’s robots were not just about more efficiently accomplishing work or ensuring greater leisure time; they were a symbol that deployed racialized slavery in ways that could reassure white Americans of their own freedom, their own mastery over both technology and the bodies of others.”
Čapek’s robots had successfully rebelled, killing all but one human. In America, that couldn’t happen, at least according to the corporations selling the robot idea. But fear of a robot rebellion, like the fear of slave rebellion before the Civil War, remained. Abnet notes that the “most common robot story in American science fiction during the 1920s and 1930s told a story of white men, using their cunning, strength, and willpower to restore their authority over the robots who should be their slaves.” Movies, especially science fiction serials, often told the same story.
A century after R.U.R. and forty years after The Terminator, the uneasiness engendered by robots (and their droid, cyborg, replicant, and AI cousins) persists, reflecting longstanding concerns about labor, autonomy, and power…
Early automatons in the US evolved from symbols of revolt into racialized figures tied to labor and the legacy of slavery: “How America Racialized the Robot,” from @jstordaily.bsky.social.
* Erich Fromm, The Sane Society
###
As we move on, we might recall that it was on this date in 1967 that Aretha Franklin’s up-tempo cover of Otis Redding’s “Respect” enter the Billboard Hot 100. It rose steadily over the next several weeks, hitting #1 in June, where it stayed for two weeks and won Franklin two Grammy Awards at the 1968 ceremony, including the first of eight consecutive Grammys for Best Female R&B Vocal Performance. An R&B classic, it has also become a protest anthem, thanks to its connections to both the civil rights movement of the 1960s and the second-wave feminist movement of the 1970s.
https://youtu.be/v4f22xl6Bvg?si=yn-pPhxjVoWgsA8k
#ArethaFranklin #automation #culture #history #KarelCapek #KarelČapek #OtisRedding #politics #prejudice #racism #Respect #robots #RUR #slavery #Technology #Terminator #Westinghouse
Řekl bych to tak: kočka je z rodu ironiků, kteří se baví sami v sobě; hrají si s lidmi a věcmi, ale jen pro své interní a drobátko pohrdavé potěšení. Pes je z rodu humoristů; je dobromyslný a vulgární jako anekdotář, který by se bez publika musel ukousat nudou. Pes prostě ze samé družnosti dává k lepšímu sám sebe; je ochoten se samou horlivostí potrhat, jde-li o nějakou společnou hru. Kočce postačí sebeprožití; pes chce mít úspěch. Kočka je subjektivista; pes žije ve světě družném, a tedy objektivním. Kočka je tajemná jako zvíře; pes je naivní a prostý jako člověk. Kočka je trochu estét. Pes je jako obyčejný člověk. Nebo jako tvořivý člověk. Je v něm něco, co se obrací k někomu druhému, ke všem druhým; nežije jen sobě. Tak jako herec by nemohl hrát jen pro zrcadlo, jako básník by nemohl skládat verše jen pro sebe, jako malíř by nemaloval obrazy jen proto, aby je postavil lícem ke zdi. Ve všem, s čím si my lidé opravdu a celou duší hrajeme, je také ten upřený pohled, domáhající se zájmu a účasti vás druhých, celé té veliké a drahé lidské smečky –
A my se můžeme potrhat samou horlivostí.
I oslovil jsem psa a řekl jsem mu všecko: kdo jsem a proč tudy jdu a nemohu jinudy; ale pes nadával jako blázen. Snad nerozumí česky, napadlo mne, i počal jsem mu domlouvat po německu. Přiznávám se, že ještě nikdy jsem nemluvil tak zdvořile jako s tím bernardýnem. Navrhoval jsem mu mír; oplýval jsem dobrými úmysly a dovolával jsem se rozumu v našich stycích. Když jsem tak chvíli mluvil, viděl jsem, že za plotem mne vážně poslouchá celé obyvatelstvo samoty a že i pes umlkl otvíraje podivem hubu. Byl to největší řečnický úspěch mého života.
Jsou lidé, kteří se cítí uraženi, když na ně pes štěká; ohánějí se divoce holí nebo dělají, jako by chtěli hodit kamenem. Málokdo zachová důstojnost, je-li napaden sebemenším psiskem. Po mém soudu nejlepší je začít s dotyčným psem vyjednávat; magická je moc řeči a rozumu; i nejježatější psisko se po chvíli dovtípí, že člověka nepřeštěká.
Kdyby psi dovedli mluvit, možná že bychom se s nimi dohadovali tak těžce jako s lidmi.
TGM: "Přesto bych řekl: pravdu především, pravdu vždycky a všude. Pravda není nikdy v rozporu s mravností; žádná lež nebo nepravda není trvale dobrá, ani takzvaná fraus pia. Máme život, máme názory a přesvědčení, máme společenské styky zatížené spoustou lží, a k tomu ještě zbytečných. Lež je nemužná; je zbraní slabochů, dost často také násilníků – ne lidí silných. Pravda, pravda poctivá, poznání skutečné nemůže nikdy škodit."
KČ: "A co věda, která slouží válce?"
TGM: "Válku nedělá věda, ale lidé, lidská nedokonalost, lidé vědu ještě nedosti uznávající; kdyby se svět víc řídil poznáním a pravdou, bylo by těch válek míň, ba nemusely by být vůbec. Pro obranu se vědy užívá právem a správně; ale pěstovat vědu pro násilí, pro válčení agresívní, je zločin. Musíme konečně rozlišovat právo a násilí, pravdu a lež, skutečnost a fikce – musíme hledat pravdu i v těch případech, kdy se dřív sahalo ke zbraním. Myslím, že poslední velká válka dostatečně dokázala zbytečnost, škodlivost a nesmysl válčení.
Ovšem – naše poznání světa a lidí je dosud velmi neúplné, ale právě proto jen stát poctivě a vytrvale o to poznání, o pravdu!
A pravda vítězí."
https://www.kapkacapka.cz/2017/10/o-poznani_4.html
#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM
Ten pán, co mi jej přinesl, mi říkal, že uvnitř v tom válci je motor; má asi pravdu, protože když to spustí, dělá to rámus jako větší továrna. Dále k tomu patří drát a všelijaké trubičky a nástavce, asi deset kusů; můžete si s tím hrát jako s kotvovými stavebnicemi. Ten drát se strčí do vypínače a druhým koncem se jezdí po zemi nebo po čem chcete; přitom válec vyje jako parní soustruh a samým vytím se zahřeje.
Jak vidíte, je to ohromně jednoduché.
A pak, aha, byl bych přece jen zapomněl na to hlavní: v tom válci je takový pytlíček a ten se pak vytáhne a vyklopí na kus novin; a pak už člověk říká jen “pro Kristovy rány”, a “to by člověk nevěřil” a “to jsem blázen”, a svolává celý dům, aby se šel podívat, co v tom pytlíčku je prachu. Ujišťuji vás, že údiv přítomných je tím hlavním požitkem při pěstění vysávače prachu a poskytne vám denně nezaplatitelné uspokojení.
Doposud jsem věřil v celou řadu věcí: v Pána Boha, v morální zákony světa, v atomovou teorii a jiné věci víceméně nepřístupné lidskému rozumu. Nyní jsem nucen věřit ve švédský vysávač prachu. Jsem dokonce nucen věřit v jakousi metafyzickou všudypřítomnou a neobyčejnou existenci prachu. Věřím nyní, že prach jsem a v prach se obrátím, ba dokonce že se neustále obracím v prach...
"...Na příklad přijde ke mně pán, a že by se chtěl někam odstěhovat z tohohle zatraceného století; že už má po krk, povídám, po krk plynové války, zbrojení, fašismu a vůbec toho celého pokroku. Já ho nechám nadávat, pane, a pak mu ukážu: Račte si vybrat, pane; tady máte prospekty různých století. Třeba tuhle: devatenácté století. Vzdělaná doba, mírný útlak, slušně vedené války menšího rozsahu; znamenitý rozkvět věd, hojná příležitost k hospodářskému rozmachu; doporučujeme zejména tak zvanou Bachovu éru pro její hluboký klid a dosti humánní zacházení s lidmi. Nebo osmnácté století, vhodné zvláště pro zájemce o duchovní hodnoty a svobodu myšlení; doporučuje se zejména p. t. myslitelům a intelektuálům. Nebo prosím, tady se račte podívat na šesté století po Kristu; pravda, tehdy řádili Hunové, ale bylo možno se ukrýt v hloubi lesů; idylický život, vzduch bohatý ozónem, rybolov a jiné sporty. Nebo tak zvané pronásledování křesťanů, věk poměrně velmi civilisovaný; útulné katakomby, značná náboženská i jiná tolerance, žádné koncentrační tábory a tak dále. Zkrátka, to bych se divil, kdyby si takový člověk XX. století nevybral některý jiný věk, kde by se mu žilo volněji a lidštěji; a kdyby mně neřekl: pane, když mi slevíte, odstěhuju se raději až do starší kamenné doby. Ale já řeknu: lituju, my máme pevné ceny; račte se podívat, co tady je objednávek pro přesídlení do pravěku; tam vozíme své vážené klienty jenom hromadně a můžeme vzít pouze dvanáct liber zavazadel na hlavu; jinak, prosím, nelze vyhovět poptávce. Nejbližší volné místo máme až v transportu, který vyjíždí do starší kamenné doby třináctého příštího března; chcete-li, abychom vám už teď zajistili místo —
Což o to, pane: bude to skvělý obchod; začal bych hned asi s třiceti stěhovacími vozy a šesti lidovými autobusy pro hromadný převoz. Nic mi do podniku nechybí než jenom ty vozy, co by se pohybovaly v čase...“
Luboš Blažek
Kapka Karla Čapka
(Roughly) Daily