Známá věc: chce-li někdo vědět, co vítr přinese, musí se ptát, odkud vane a jak to vypadá v těch končinách, odkud fouká. Nedá se nic předvídat, nevíme-li, odkud vítr vane. Je to laciná moudrost, ale lidé si ji obyčejně zapomínají pořídit, kde jde o flatus vocis. Pořádný díl duchovního zmatku, ve kterém žijeme, vzniká tím, že se lidé neptají, odkud vanou názory a slova; že nekoukají na to, kdo je pronáší; že nezkoumají, jak to vypadá tam, odkud to nebo ono zaválo. Nejsvětější pravda může být fráze, polopravda nebo nestoudná lež podle toho, kdo ji bere do úst. Těžká část lží kulturních, politických a veřejných je dána tím, že velmi nepravá ústa pronášejí věci, které by mohly být pravdami.
[...]
A teď se rozhlédněte, kdo u nás, kdo ve světě vyhlašuje nacionalism nejsilnějším hlasem. Ve většině případů to bývají lidé – jak je označit? – nu, ne zrovna duchovní; ne zrovna nejvzdělanější; ne zrovna oplývající samými kulturními zájmy.






