Ne, ještě to není. Kdyby mi teď ukázali obrázek, kde jeden komín čadí na východ a druhý na západ, řekl bych, že to je docela v pořádku. A oni by do mne ryli, kam prý jsem dal oči a rozum: že tu přece čadí dva komíny různým směrem. A já bych jim řekl: Proč by nečadily? Nechte je čadit: třeba vane vítr z třetí strany světa, víme? – Tu oni by mi dokazovali, že říkám nesmysly; že ať vane vítr odkud chce, musí se ze všech komínů kouřit rovnoběžně. Než já bych stále ještě prohlašoval, že to záleží na větru.
[...]
A já bych se pokoušel říci, že jsem vlastníma očima viděl kouř stoupat k západu i k východu a že v reálném prostoru je dost místa pro to, aby si kouř pohrával se světovými stranami, ale oni (ti druzí) by mne nenechali domluvit; i odcházel bych zahanben.
To je to: v kolika věcech se díváme, kam vlaje kouř, místo abychom se dívali, odkud vítr vane!


