Dneska je to týden, co mě postihla obrna lícního nervu. A normálně jsem se přistihla, že už jsem zapomněla, jaký to je ji nemít. Jaký je se smát, jíst, mračit se, vyslovovat bez šišlání a nemuset si držet pusu při každým pokusu o úsměv.
Až to rozcvičím (a doufejme, že to bude brzo), budu si zas připadat jako úplně novej člověk. A třeba se mi spraví i ten úsměv nakřivo, co jsem vždycky mívala. 🤔
@cynik_obecny A někdo ho třeba nenajde nikdy.
@
[email protected] Já nosím náhradní autíčko a mačkacího jednorožce. 😀
Poslední dobou se učím jednu věc.
Užívat si takových těch minidrobností, co se mi stanou. Třeba když mi někdo řekne, že mě rád vidí. Nebo když někam jdu s dětmi a někdo si je vezme na starost, abych si mohla chvíli sednout. Nebo když mi někdo řekne, že je mu se mnou dobře, ba co víc, když mě chce znovu vidět.
Jo, jsou to možná maličkosti, ale když ony tak hezky hřejou...
@bohdandlouhy Jdu, musím se sice nutit do toho, abych se prostě jen bavila a nevymýšlela milion katastrofických scénářů, ale říkám si, že čím častěji se budu bavit, tím míň se pak budu muset nutit. 🙂
Stala se mi věc.
Seznámila jsem se s mužem mých snů.
Tak akorát vysokej i širokej, pěknej, veselej, zábavnej, docela akční, sportuje, pracuje na sobě, má rád děti, máme si co říct i psát...
Tak proč moje hlava už asi měsíc v kuse pořád vymýšlí, kde je chyba a proč ho nemám chtít, místo toho, aby prostě vypnula a užívala si to? 🤔
Mimochodem, nevymyslela zatím nic, takže jí nezbývá než se smířit s realitou a užívat si to. 😀
@Sandruska93 Budou se mě snažit zlomit. To už mám vyzkoušené.
@Sandruska93 To ano. Ale lidi kolem sebe těžko donutím, aby se změnili. Odstřihnout je by bylo v současné situaci poněkud nerozumné. Musím s nimi nějak vycházet.
Terapeutka mi řekla, že mám být svá.
Tak jsem to zkusila.
Zatím mi to vyneslo obrovskou hádku doma a definitivní poslání do prdele od toho, do kterýho jsem se zakoukala.
Vlastně každýho, před kým jsem sama sebou, akorát vyděsim a vodeženu.
Vlastně nejlíp se mi mezi lidma žije, když všechny svý city a emoce schovám a vůbec je neukazuju. Svá můžu být, jen když mě nikdo nevidí.
Pořád si myslím, že místo všemožných terapií, bylinek na uklidnění a podobně by mi nejvíc pomohlo, kdyby moje matka dokázala aspoň jednou uznat svoji chybu.
Ale to by musela uznat, že není dokonalá.
A to se nestane.
