Dneska je to týden, co mě postihla obrna lícního nervu. A normálně jsem se přistihla, že už jsem zapomněla, jaký to je ji nemít. Jaký je se smát, jíst, mračit se, vyslovovat bez šišlání a nemuset si držet pusu při každým pokusu o úsměv.
Až to rozcvičím (a doufejme, že to bude brzo), budu si zas připadat jako úplně novej člověk. A třeba se mi spraví i ten úsměv nakřivo, co jsem vždycky mívala. 🤔

Poslední dobou se učím jednu věc.
Užívat si takových těch minidrobností, co se mi stanou. Třeba když mi někdo řekne, že mě rád vidí. Nebo když někam jdu s dětmi a někdo si je vezme na starost, abych si mohla chvíli sednout. Nebo když mi někdo řekne, že je mu se mnou dobře, ba co víc, když mě chce znovu vidět.
Jo, jsou to možná maličkosti, ale když ony tak hezky hřejou...

Stala se mi věc.
Seznámila jsem se s mužem mých snů.
Tak akorát vysokej i širokej, pěknej, veselej, zábavnej, docela akční, sportuje, pracuje na sobě, má rád děti, máme si co říct i psát...
Tak proč moje hlava už asi měsíc v kuse pořád vymýšlí, kde je chyba a proč ho nemám chtít, místo toho, aby prostě vypnula a užívala si to? 🤔
Mimochodem, nevymyslela zatím nic, takže jí nezbývá než se smířit s realitou a užívat si to. 😀

Terapeutka mi řekla, že mám být svá.
Tak jsem to zkusila.
Zatím mi to vyneslo obrovskou hádku doma a definitivní poslání do prdele od toho, do kterýho jsem se zakoukala.
Vlastně každýho, před kým jsem sama sebou, akorát vyděsim a vodeženu.
Vlastně nejlíp se mi mezi lidma žije, když všechny svý city a emoce schovám a vůbec je neukazuju. Svá můžu být, jen když mě nikdo nevidí.

Pořád si myslím, že místo všemožných terapií, bylinek na uklidnění a podobně by mi nejvíc pomohlo, kdyby moje matka dokázala aspoň jednou uznat svoji chybu.
Ale to by musela uznat, že není dokonalá.
A to se nestane.

To, že člověk v sobě objeví dlouho zapomenutou a zaprášenou schopnost zamilovat se, má své výhody i nevýhody.
Je to hezký, hlava v oblacích, motýlci a tak.
Ale taky to trochu bolí, je to docela zátěž na nervy a vlastně vůbec nevím, jestli zvládnu mít někoho plnou hlavu celý dny a noci.
A vlastně vůbec nevím, jestli to ještě umím... 🤔

Jestli mám něco opravdu ráda, tak je to fyzické vyčerpání. Když třeba celý den uklízím. Nebo jdu na túru. Nebo tancuju jako blázen až do bílého rána.
Prostě takovej ten pocit, kdy už víte, že tělo nemůže, ale hlavě je hrozně dobře. Jako by si všechny chmurný myšlenky sbalily batůžek a šly do světa hledat si nějakou jinou hlavu.
Pak jde všechno tak nějak líp.

Nevýhoda toho, když se člověk snaží vyléčit svý šrámy z minulosti, je ta, že čím víc se v tom člověk hrabe, tím víc šrámů objeví. A na vyléčení všech bych potřebovala tak deset životů.
Tak nevím. Jestli se tom hrabat dál a vyřešit aspoň něco, nebo se spíš začít učit, jak to nechat bejt a nemyslet na to. 🤔

Včera na mě naši řvali, že jsem pitomá kráva a to nejhorší na světě, protože mi v rámci dne blbec spadl oběd na zem a kvůli takové prkotině přece nesmím cítit vztek. A vlastně ho musím umět vypnout jako oni.
Dnes na sebe řvou kvůli oblečení, co někdo nestihl dát do pračky.
Jo, to zní jako neprkotina.