Když už byl Švehla v rekonvalescenci po své dlouhé nemoci, vypravoval: “Kamaráde, já jsem nemohl ležet, musel jsem sedět v lenošce, přivázán, abych nespadl. Nemohl jsem spát, nemohl jsem jíst. Nesnášel jsem světlo, zvuk ani vůni. Dny a noci, dny a noci, týdny a měsíce jsem tak seděl potmě se zavřenými okenicemi. Když to začalo být lepší, tak už mohli otevřít okenice štěrbinkou, každý den o milimetr víc; to bylo světlo. Potom otvírali škvírou i okno, každý den o kousek šíř a o pár vteřin déle. Tehdy bylo jaro, a já jsem slyšel zpívat ptáky. Člověče, to byla krása! Nejdřív, časně zjara, zpívá každý pták jenom několik tónů; každý den si kousek přidá, nepřijde hned s celou písničkou, ona mu teprve narůstá… A díval jsem se, jak rostou pupence: jak se lesknou, jak tloustnou a mění barvu, a pak se to začne otvírat – Já jsem ani nedýchal. To je taková krása –” Náhle mávl rukou. “Hlouposti. Jakápak krása! Politika, člověče, politika, to je teprve ta pravá krása!”

https://www.kapkacapka.cz/2022/09/drobty-ze-svehlovych-hovoru.html

#KarelCapek #Capek #AntoninSvehla #Svehla #premier