@tymoty Ach jo.

Moje představa o objektivní realitě není taková, že se mi nějak někdy podaří perfektně synchronizovat svojí subjektivně vnímanou realitou a budu přesně vědět, jak je to "doopravdy".

Objektivní realita je dostupná ve formě modelu, který existuje někdy jen v mé hlavě, ale jindy existuje jako nějaká konstrukce mimo mojí hlavu (pro mojí generaci takový model byl třeba počítačový program) a ten model mi třeba je schopen říct, co se v té mé subjektivní (či intersubjektivní, to je větší legrace) realitě odehraje, či to může přímo řídit a mít pod kontrolou.

Tedy, to vytváření modelů objektivní reality je kapitola sama pro sebe. Když se tahle schopnost poškodí, pokládáme to obecně za psychickou chorobu, což ale neznamená, že když poškozená není, že ty modely jsou automaticky správné: lze jen konstatovat, že nějaké jsou a že jsou dostatečně přesvědčivé (subjektivně, minimálně). Problémem je, když jsou ty modely subjektivně přesvědčivé, ale nepřesvědčivé pro ehm, okolní subjekty.

V podstatě víra, že nějaká objektivní realita existuje, že nežijeme v nahodilém (viz tvoje Nahodilost) snu či halucinaci, ale jevy a prožívání bytostí je nějak konzistentně propojené, je základem moderní civilizace. Pokud tenhle model nevytváříme, tak jsme nuceni všechny vědomosti pokládat za nějaké dary od bohů (v podstatě od předků, ale v symbolickém převtělení), nějak donekonečna předávané a pouze mírně vylepšované.

Dynamika kultury, technologie a civilizace se podle mě zásadně liší podle toho, jestli je zdůrazňováno jen iterování zvykového, tradičního, a tedy předávání víceméně neměnného modelu mezi generacemi - nebo jestli existuje povzbuzování k mutacím, k inovacím.

Obrovský paradox mi přijde, že ve chvíli, kdy jsme si samotnou možnost změny paradigmatu uvědomili, se velká část inovací v podstatě zastavila, resp. pokud jsou, tak nejsou uváděny v život, i vzhledem k masovému rozšíření inovací předchozích.

#tg872495449 Objektivní realita.

@tymoty To by ale znamenalo, že rozhovory s mojí sbírkou mluvících brambor nevedly vůbec nikam...

#tg872495449 Objektivní realita

Já nějak nepopopírám, že se mi svět(???) nějak dává a já můžu něco dělat. Třeba tady psát "Třeba tady psát". Chceme-li, můžeme tomu říkat, že to "existuje" a že je to "objektivní realita" -- potíž je třeba ve fyzice, která říká, že to, že tu mám počítač a něco na něm klapu, je nějak taky velmi řídký a výřivý mrak částic, který... -- Mně z existence toho, že se mi věci nějak jeví, nějak s nimi zacházím, něco chci, něco žádám a tak dále, neplyne, že všechno se nějak redukuju na jednu "objektivní realitu". Nějak to teď mám, dělám a proč by to všechno mělo být jen odrazem nepoznatelné Platónské objektivní reality?

Vědecké experimenty / pokusy / ověření mám rád.

Já bych rád, kdyby se mi podaříl ztvárnit, v jakém smyslu vytváříme "sektu" a v jakém smyslu ne. Myslím si třeba, že to, že jsme a můžeme být "individua", trošku odvisí od toho, jak se k nám vztahuje okolí. Myslím si, že máme být "sekta", která si toto poskytuje nezávisle na okolí. Nikoliv v rozporu s okolím! Není to zločinné spiknutí. Je to dobročinné spiknutí. Ale někdy člověk trochu potřebuju oporu, když to okolí třeba už nefunguje tak krásně jako dřív. Holokaust.

Upozorňování na rozpory v mém něčem, je pro mě cenné.

Já si myslím, že Evropskou unii (jako příklad velkého sociálního systému) máme chápat jako představu. Tedy jako jednu (alternativní; alternativní nejen vůči představám jiných, ale i vůči jiným svým) určitou představu. Nebo neurčitou. Neagregovat představy všech do něčeho -- to je právě to, co prinicipiálně nejde udělat a pokusům o co, se máme vyvarovat.

#tg872495449 Objektivní realita.