Já nějak nepopopírám, že se mi svět(???) nějak dává a já můžu něco dělat. Třeba tady psát "Třeba tady psát". Chceme-li, můžeme tomu říkat, že to "existuje" a že je to "objektivní realita" -- potíž je třeba ve fyzice, která říká, že to, že tu mám počítač a něco na něm klapu, je nějak taky velmi řídký a výřivý mrak částic, který... -- Mně z existence toho, že se mi věci nějak jeví, nějak s nimi zacházím, něco chci, něco žádám a tak dále, neplyne, že všechno se nějak redukuju na jednu "objektivní realitu". Nějak to teď mám, dělám a proč by to všechno mělo být jen odrazem nepoznatelné Platónské objektivní reality?

Vědecké experimenty / pokusy / ověření mám rád.

Já bych rád, kdyby se mi podaříl ztvárnit, v jakém smyslu vytváříme "sektu" a v jakém smyslu ne. Myslím si třeba, že to, že jsme a můžeme být "individua", trošku odvisí od toho, jak se k nám vztahuje okolí. Myslím si, že máme být "sekta", která si toto poskytuje nezávisle na okolí. Nikoliv v rozporu s okolím! Není to zločinné spiknutí. Je to dobročinné spiknutí. Ale někdy člověk trochu potřebuju oporu, když to okolí třeba už nefunguje tak krásně jako dřív. Holokaust.

Upozorňování na rozpory v mém něčem, je pro mě cenné.

Já si myslím, že Evropskou unii (jako příklad velkého sociálního systému) máme chápat jako představu. Tedy jako jednu (alternativní; alternativní nejen vůči představám jiných, ale i vůči jiným svým) určitou představu. Nebo neurčitou. Neagregovat představy všech do něčeho -- to je právě to, co prinicipiálně nejde udělat a pokusům o co, se máme vyvarovat.

#tg872495449 Objektivní realita.