| Thein Industry | https://www.theinindustry.com/ |
| https://twitter.com/TomBudnik |
Nedělní tip na hraní: AI IQ. Web, který se snaží převést výkony různých AI modelů do jednoho srozumitelného čísla. Něco jako IQ pro umělou inteligenci.
Je legrační, jak všechno měříme a srovnáváme — a modelům přisuzujeme inteligenci 😉
Kdy jste byli naposledy s dětmi v hračkárně?
Ne v e-shopu. Ne u regálu mezi drogérií a granulemi pro psa. Myslím opravdu v hračkárně. V místě, kde se dítě může ztratit mezi regály, sáhnout si na věc, změnit třikrát názor a nakonec odejít s úplně jiným přáním, než se kterým přišlo.
Mám pocit, že tahle místa mizí nějak potichu. Ne dramaticky. Prostě jednou zavře jedna prodejna, pak druhá, pak zjistíme, že hračky už se kupují hlavně kliknutím a doručují do boxu.
Je to pohodlné. Jasně. Jenže s každou takovou zmizelou hračkárnou mizí i malý dětský rituál. A možná si toho všimneme až ve chvíli, kdy už nebude kam zajít jen tak koukat.
https://brainbaking.com/post/2026/05/the-death-of-the-brick-and-mortar-toy-store/
Nízká porodnost se obvykle vysvětluje drahým bydlením, nejistou prací a tím, že mladí lidé prostě nemají pocit, že se dá něco dlouhodobě plánovat.
To všechno platí. Ale možná nám uniká ještě jedna nepohodlná věc. Lidé se méně potkávají. Méně spolu bydlí. Méně často tvoří stabilní páry. A když nejsou páry, nejsou ani děti. Zní to banálně, což bývá u velkých problémů podezřelé.
Můžeme se donekonečna bavit o porodném, daňových slevách a školkách. Jenže pokud jsme si mezitím vyrobili společnost, kde je snazší večer zmizet do telefonu než někoho opravdu poznat, tabulka v Excelu to nespraví.
Možná největší demografická otázka není, kolik dá stát rodičům peněz. Ale jestli jsme ještě schopni žít tak, aby rodina nebyla logistický projekt pro dva vyčerpané lidi, kteří se potkali mezi notifikacemi.
„Lower value human capital.“
Krásná věta. Tedy pokud chcete jednou větou připomenout lidem, že v tabulce nejsou lidé, ale nákladová položka s docházkou.
Šéf banky se omluvil za označení části zaměstnanců za „lidský kapitál s nižší hodnotou“. Asi dobře, že se omluvil. Ale ještě zajímavější je, že taková věta vůbec někomu projde hlavou.
V době AI, automatizace a škrtání nákladů bude záležet i na slovníku. Protože když začneme o lidech mluvit jako o méně hodnotném kapitálu, snáz se k nim tak jednou začneme chovat.
PS: A bude hůř, protože AI agenti právě tyhle lidi asi rychle nahradí.
Kryptoměny stojí na víře. Nejen na víře v cenu, komunitu nebo budoucnost peněz. Ale hlavně na víře, že matematický základ pod tím vším vydrží dost dlouho.
https://www.ft.com/content/99c1c1e7-1a1c-479c-9fc8-e21aea5c3f0e?syn-25a6b1a6=1
Kvantové počítače jsou pro tenhle svět hrozbou už roky. Dlouho to ale znělo jako problém z budoucnosti. Něco mezi akademickou debatou a vzdáleným sci-fi. Jenže budoucnost má protivný zvyk přibližovat se pomaleji, než čekáme, a pak najednou rychleji, než se hodí.
Neznamená to, že se zítra zhroutí #bitcoin ani že máme začít panikařit. Spíš je to připomínka, že i technologie, které se tváří nezničitelně, mají své předpoklady. A když se změní výpočetní svět, mohou se změnit i ty.
Možná je nejrozumnější postoj ke kryptu i ke kvantovým počítačům stejný: méně víry v magii, víc pokory k tomu, co ještě nevíme.
Telefon u postele je taková nenápadná domácí sabotáž.
Člověk si řekne, že se jen podívá na zprávy. Pak na počasí. Pak na jednu notifikaci. Pak na něco úplně zbytečného. A najednou je půlnoc, hlava svítí a spánek někde za rohem čeká, až se laskavě odpojíme.
Nový výzkum zase připomíná, že u mladých lidí souvisí špatné návyky u obrazovek s horším spánkem i psychickou pohodou. Překvapení to není. Spíš nepříjemné potvrzení toho, co doma často vidíme i bez studie.
Začal bych u dospělých. Dětem můžeme vysvětlovat digitální hygienu, jak chceme. Pokud nás večer vidí usínat s telefonem v ruce, lekce už proběhla.
Richard Dawkins prý po rozhovorech s AI připustil, že může být vědomá. A část odborníků mu za to vynadala, že si plete hezky napsané věty s vnitřním prožíváním.
Jenže možná je na tom nejzajímavější něco jiného. Ne jestli má AI vědomí. Ale jak rychle jsme ochotni jí ho připsat, když mluví dost mile, chytře a lidsky.
Člověk je zvláštní tvor. Vidí obličej v zásuvce, úmysl v počasí a duši v chatbotu, který umí dobře navázat na předchozí větu. Možná to víc vypovídá o nás než o strojích.
A přesto bych to nezesměšňoval. Čím přesvědčivější AI bude, tím víc budeme potřebovat novou opatrnost. Ne paniku. Jen schopnost říct: působí to jako rozhovor s někým, ale pořád nemusí být za oponou nikdo doma.
Kdo chrání seniory na Internetu? Kdysi jsme si s lidmi normálně dopisovali. Hloupneme kvůli AI? #newsletter
Identita v době AI. Microsoft (konečně) nasadí vlastní Copilot. Zápisy ze schůzek se tváří strašně nevinně. Virtuální housle jako žádné jiné.
Kdo chrání seniory na Internetu? Kdysi jsme si s lidmi normálně dopisovali. Hloupneme kvůli AI? #newsletter Identita v době AI. Microsoft (konečně) nasadí vlastní Copilot. Zápisy ze schůzek se tváří strašně nevinně. Virtuální housle jako žádné jiné.
Člověkoden býval uklidňující jednotka. Vypadala přesně, technicky a manažersky. Jeden člověk za den udělá kus práce. Deset lidí za den udělá deset kusů. Krásné. Jenže už dávno víme, že u složité práce to takhle nefunguje.
Legendární „mytický člověkoměsíc“ připomíná, že přidat lidi do zpožděného projektu ho může ještě víc zpomalit. Komunikace, koordinace a nepochopení totiž nejsou drobné vady systému. Jsou to systém.
A teď do toho vstupuje AI. Možná nám bere poslední iluzi, že práci jde měřit jen časem stráveným u úkolu. Něco, co dřív trvalo tři dny, může být za hodinu. A něco, co AI vyplivne za minutu, může zkušený člověk celý den zachraňovat.
Možná tedy přichází konec pohodlného počítání člověkodnů. Ne proto, že čas přestal být důležitý. Ale protože hodnota práce se čím dál víc přesouvá od „jak dlouho“ k „jak dobře jsme pochopili, co vlastně stavíme“.
Zažíváme změnu paradigmatu, ale člověkoden tady není víc než 100 let — byl to umělý konstrukt.
Zápisy ze schůzek se tváří strašně nevinně. Google, Microsoft, Plaud a další nástroje poslouchají, shrnou, rozdělí úkoly a vytvoří zápis, který vypadá lépe než většina lidských poznámek.
Jenže právě v tom je problém. Vypadá dobře. V Ontariu auditoři zjistili, že AI nástroje pro lékařské zápisy v testech pletly léky, vynechávaly důležité informace a někdy doplňovaly věci, které vůbec nezazněly. Ve zdravotnictví je to extrém. Ale princip je stejný i ve firmě.
Kolikrát už jsme poslali zápis ze schůzky dál jen proto, že vypadal věrohodně? Kolikrát se z nepřesné poznámky stal úkol, rozhodnutí nebo „domluvili jsme se“?
AI zápisy jsou skvělé. Ale nejsou svědek. Jsou návrh zápisu. A otázka pro každého, kdo je používá: ověřujete je?
Osobně ano, je to největší úspora času. Pak to ale někdo musí zkontrolovat, projít a něco s tím udělat. Z mých zkušeností je důležité to, co bude následovat — jestli další schůzka/porada, nebo nějaká akce či činnost. Samotný zápis je prostě jen zápis, každý si ho může vyložit po svém.
