Na Starlinku je možná nejzajímavější to, že jsme ho dlouho brali jako „lepší internet z vesmíru“. Jenže ono se ukazuje, že Elon Musk nejspíš postavil něco mnohem většího: novou vrstvu strategické infrastruktury. Tak důležitou, že armády najednou neřeší, jestli ji používat, ale jak mít vlastní verzi.

Nejde jen o satelity. Jde o to, že v moderním konfliktu rozhoduje spojení, rychlost, odolnost a dosah. Kdo tohle drží, nemá „technologickou firmu“. Má kus moci, který dřív býval vyhrazený státům. I proto dnes tolik zemí a armád přemýšlí, jak nebýt odkázané na jednoho soukromého hráče a jeho rozhodnutí.

Možná si ještě úplně neuvědomujeme, co se vlastně stalo. Musk nepostavil jen úspěšný produkt. Možná jako první opravdu ukázal, jak vypadá soukromě vlastněná infrastruktura, která začne mít geopolitickou váhu. Nebo možná už má.

https://www.newscientist.com/article/2517766-why-the-worlds-militaries-are-scrambling-to-create-their-own-starlink/

Na Perplexity mě nově zaujal jeden posun. Nechtějí už jen odpovídat na otázky. Chtějí být váš „personal computer“ v novém smyslu. Počítač, který nečeká na jednotlivé pokyny, ale dostane cíl. A pak se pohybuje ve vašich souborech, aplikacích a relacích jako váš trvalý digitální zástupce.

To je mnohem větší změna, než vypadá. Klasický operační systém poslouchal. Tohle má jednat. Sice se slibem schvalování citlivých kroků, logování a kill switche. Ale pointa zůstává: počítač už nemá být nástroj, který ovládáte. Má být něco mezi asistentem, delegovaným pracovníkem a vaším druhým já.

Claude má cowork, Perplexity chce vlastní AI OS, operační systém, který bude "myslet"... to je velký rozdíl. Pořád mám raději, když alespoň tuším, co počítač provádí :-), holt stará škola.

https://www.perplexity.ai/personal-computer-waitlist

Když unikne zdrojový kód švédské e-government platformy, je to samozřejmě vážná věc. Ale zároveň to svádí k jedné nepříjemně české představě: jak by asi vypadal podobný únik u nás.

Nejdřív by se pár dní řešilo, jestli jde o „skutečný incident“, nebo jen o problém dodavatele. Pak by se opatrně přiznalo, že neunikl jen kód, ale i dokumentace, struktura systému a možná další technické detaily, které se útočníkům vždy hodí. A veřejnosti by se opět vysvětlovalo, že situace je pod kontrolou.

Určitě by se řešilo "kdo za to může", pak by někdo argumentoval pobaltskými státy, jak to tam skvěle funguje, a nakonec by to vyšumělo. Ale digitalizaci by to asi neposunulo, spíš naopak.

Na podobných případech je nejméně příjemné to, že ukazují skutečnou povahu digitalizace státu. Není to jen pohodlí pro občana. Je to i obrovská koncentrace rizika. A čím víc služeb stát propojí, tím dražší bývá jeden opravdu velký omyl.

https://darkwebinformer.com/full-source-code-of-swedens-e-government-platform-leaked-from-compromised-cgi-sverige-infrastructure/

Téma Evropy nezávislé na bigtech začíná být zajímavé ve chvíli, kdy se evropská „technologická suverenita“ potká s výsledovkou. Evropské firmy totiž neříkají, že závislost na amerických technologiích je ideální. Říkají něco mnohem méně vznešeného: že rychlé odstřižení od Microsoftu, Googlu a dalších by bylo drahé, složité a mohlo by zhoršit konkurenceschopnost i ziskovost.

A to je přesně evropské dilema v kostce. Politicky zní hezky mluvit o menší závislosti. Prakticky ale firmy desítky let stavěly systémy právě na těchto platformách a v řadě oblastí pořád nevidí stejně silnou evropskou náhradu. Takže místo „suverenity“ slyší spíš „nákladný přechod bez jistého výsledku“.

Možná tedy není hlavní problém v tom, že Evropa chce víc vlastních technologií. Problém je, že tuhle ambici zase může zaměnit za politické gesto, jehož účet dostane byznys dřív, než dostane použitelnou alternativu. A bez ní se ze suverenity snadno stane jen dražší závislost.

Na konci dne je to o P&L. A musíte mít alternativu. Viz dřívější příspěvek o tom, zda a jak může jednotlivec opustit Google či MS ekosystém. Ano, může. A větší firma, to je taky větší/složitější proces, otázka bezpečnosti, adaptace uživatelů atd.

https://www.computerworld.com/article/4145057/european-companies-warn-the-eu-reduced-reliance-on-u-s-technology-is-hurting-profitability.html

Evropa možná opravdu má nástroje, jak zasáhnout proti nebezpečné AI . Má předpisy, dohled i ambici být tím, kdo nastaví pravidla. To zní dobře. Na papíře.

Jenže u Evropské unie bývá slabší článek jinde: ne v tom, co umí vymyslet, ale jak dlouho jí trvá se rozhýbat. V době, kdy se modely mění po měsících, někdy skoro po týdnech, je i dobrý nástroj k ničemu, pokud přichází pozdě.

Možná tedy není hlavní otázka, zda má Evropa čím zasáhnout. Spíš zda vůbec dokáže rozhodnout včas, bez nekonečného váhání, kompromisů a odkládání. U AI totiž pozdní reakce nemusí být opatrnost. To už je jen eleganticky zabalená nečinnost.

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/technologie/evropa-ma-nastroje-jak-zasahnout-proti-nebezpeci-umele-inteligence-tvrdi-expert_2603151815_rec

Už i do počítače jen s občankou. AI pro film nemusí být jen zkáza. Dokážete odejít od Google? #newsletter

Vodík vs baterie. Jednoduchost není jednoduchá. Malá věc, která drží svět pohromadě.

https://www.linkedin.com/posts/tomasbudnik_newsletter-activity-7439279368528408576-q3K_?utm_source=share&utm_medium=member_desktop&rcm=ACoAABn61AMBhdqPGscdjKDPzME_nHxXNle_4wg

Filip Molčan ve „Vezme vám AI práci?“ udělal užitečnou věc: místo dojmů přinesl data, studii. A přidal k tomu hodně výmluvnou vizualizaci, mapu profesí podle toho, jak moc do nich AI reálně zasahuje.

Klíč je v tom „reálně“. Ne co by AI jednou mohla umět, ale co lidé skutečně dnes dělají s modelem v práci. Ve studii to porovnali s katalogem typických pracovních úkolů. Výsledek nepůsobí jako apokalypsa, spíš jako nerovnoměrný tlak: některé role už mají AI jako každodenní zkratku, jiné zatím skoro vůbec.

Možná si z toho beru jednu praktickou poučku. Nejde o titul na vizitce, ale o konkrétní úkoly. A ty se dají „rozebrat“ a postupně přeskupit.

Které tři věci ve vaší práci jsou už dnes nejvíc „AI-ovatelné“?

PS: Souhlasím, že synovi budu spíš říkat, ať se naučí být manuálně zručný, než programovat v Lua/Robloxu ;-). Řemeslo bude mít zase zlaté dno.

https://filipmolcan.substack.com/p/special-vezme-vam-ai-praci-brezen

Japonsko je jedna z nejrychleji stárnoucích zemí na světě. A s věkem roste i něco, co se do statistik nevejde snadno: osamělost.

Síť žen, které rozvážejí probiotické mléčné nápoje, se pro část lidí stala zdrojem rutiny, kontaktu a nenápadné péče. Ráno, obyčejná ulice v Tokiu, kolo, uniforma… a pár vět u dveří, které někdy znamenají víc než samotný kelímek.

Možná si až moc myslíme, že samotu vyřeší aplikace. A ono to občas spraví někdo, kdo prostě přijede pravidelně, všimne si a zeptá se, jak se máte.

Kdo je ve vašem okolí ten „doručovatel jogurtu“ – člověk, který dělá malou věc, ale drží svět pohromadě?

https://www.bbc.com/travel/article/20260302-the-yoghurt-delivery-women-combatting-loneliness-in-japan

Kdo by to byl do Bena Afflecka řekl.

Ještě nedávno mluvil o AI ve filmu skoro jako o hrozbě. A teď prodal Netflixu startup, který staví nástroje pro filmovou postprodukci. Ne na „vygeneruj mi celý film“, ale na velmi konkrétní, řemeslné věci: opravy záběrů, světla, návaznosti, technických chyb. Tedy přesně tam, kde AI může pomoct, aniž by předstírala, že je scenárista nebo režisér.

Je v tom jedna širší lekce. Být včas na správném místě často neznamená slepě uvěřit nové vlně. Někdy naopak znamená pochopit včas, co ta vlna skutečně změní, a vstoupit do ní tak, aby vám nesebrala řemeslo, ale rozšířila ho.

Možná právě tohle bude rozdíl mezi těmi, kdo budou o AI dlouze mluvit, a těmi, kdo ji opravdu použijí dobře.

https://cc.cz/bal-se-ze-ai-znici-filmy-tak-ji-radsi-sam-ovladl-ben-affleck-prodal-netflixu-svuj-utajovany-startup/