Dnes mi to asi celé doklaplo. Ve Rwandě. Jsem tu na skok na expedici našeho think tanku Solvo, sbíráme materiál společně s profesorem Miroslav Barta. Zkoumáme tu totiž společnost, kterou řídí ženy… | Ivana Tykač

Dnes mi to asi celé doklaplo. Ve Rwandě. Jsem tu na skok na expedici našeho think tanku Solvo, sbíráme materiál společně s profesorem Miroslav Barta. Zkoumáme tu totiž společnost, kterou řídí ženy. Mají 60 % křesel v parlamentu.   Rwanda, která leží ve východní Africe, se často nazývá „zemí tisíce kopců“ (The Land of a Thousand Hills) díky hornatému reliéfu. Svou rozlohou se přibližuje Moravě, ale počtem obyvatel připomíná spíš Československo před rozpadem – tedy kolem 14 milionů. Nebyla by to nijak zajímavá země, kromě už zmíněné krajiny, ale odlišuje se.   Rwanda má jednak velmi mladou populaci – více než 60 % lidí je mladších 25 let a jak jsem už řekla, ženy mají v téhle africké zemi velké slovo. A to i přesto, že většina obyvatelstva jsou věřící, většinou křesťané, zanedbatelná menšina muslimové, a jak známo z Bible, běda muži, kterému vládne žena.   Tak zde vládne téměř výhradně.   Jak je to možné? Jednoduše je to dáno vývojem posledních 30 let. Genocida v roce 1994 byla tragédií, během níž za 100 dní zemřelo kolem 800 000 lidí, zejména příslušníků etnika Tutsi. Především mužů. A od té doby prošla Rwanda zásadní obnovou. Možná, že základem byl zde už předchozí kolonialismus v podobě protestantského Německa a Belgie a z toho vyplývající lepší postavení protestantských dcer ve společnosti, které byly více brané jako parťačky svých mužů.   Výsledkem genocidy bylo 800 tisíc mrtvých, po kterých zůstaly rozbité rodiny, tedy ženy s dětmi, a tisíce sirotků. Nebylo výjimkou, že pod jednou střechou žila jedna či dvě ženy s houfem třeba deseti nebo čtrnácti dětí. Kdo je bude živit? Neměli tátu a často ani mámu. Přeživší se museli postarat. Tyto ženy začaly z ničeho. Podojily kozu, pokud ji měly a místo toho, aby daly jeden den mléko dětem, prodaly ho, aby koupily třeba mouku atd. Od malého výdělku k většímu až k velkému podnikání. Od prodeje přebytků, po malovýrobu v dílnách, obchodům až po fabriky. Společnost bylo také třeba organizovat, vzdělávat. Ženy se dostaly zcela přirozeně z domovů do zaměstnání či k podnikání, protože bez nich by se společnost neobnovila. Bylo jich třeba. Staly se nepostradatelnou součástí úspěchu nové Rwandy.   Musím jít, zítra se ozvu ❤️