Plesniví. Všechno tady plesniví. Většinou to prej nejde nosem cejtit, dokud neni nejhůř. Asi už je nejhůř. Jsou to snad pár měsíců starý vejce v lednici, co už 3 dny taje, nebo možná sojový mlíko v atraktivním fialovym obalu? Ani nevim jestli to vůbec plesnivět může. Možná je to prochcanej strop od těch vietnamců nade mnou, co začal svévolně malovat zelenomodrý obrazce v koutech. Zdroj toho pachu je vedlejší. Podstatný je, že mě vzbudil.

Čumim na něj - rozmazanej plesnivej strop. Spocený záda v bílý košili s žlutejma kolama v podpaždí přilepený k linoleu. Než se odvážu manipulovat svaly, kontroluju očima zkázu kolem. Není to tak hrozný. Až na tu poblitou kuchyňskou linku to vypadá jako ten klasickej bordel, co je tu běžně. Ani jsem si nestihl sundat boty, očividně. Kalhoty ale nemám. Nejspíš jsem se šel v hloubi noci podívat na chodbu do schránky.

Zvedám se, hlava třeští jak ve vopici. Nepamatuju se, že bych nějak výraznějš pil. A když už piju, bolí spíš játra. Hlava si už dávno zvykla. Zkouším jedno, pak druhý oko, abych je přiměl zaostřit. Kde mám mobil? A peněženku? Kde mám vlastně ty kalhoty? Sedím v tureckym sedu uprostřed zabordelený garsoniéry. Na matraci v rohu leží několik obstarožních počítačů. Chce se mi srát.

Nějak svévolně přecházím z chůze po čtyřech do důchodcovskýho pluhu, směrem ke koupelně. Beru za kliku. Bum-

hele, kdo to ilustroval. to je poctivej čenofixovej inking 😍

uh, přehraj si to přes mpv, ať se nemusíš přihlašovat do vimea…

$ mpv https://vimeo.com/39765217