Zkrátka vzdělanost je dědictví, ve které se uvazujeme, je to nashromážděná zkušenost lidstva a věků; upřímně řečeno, je to ohromný prezent, který nám padá do klína celkem lacino. Jsme na výši doby tehdy, jsme-li na výši toho, co vykonali a poznali lidé před námi; úroveň, na které stojíme, byla vršena po tisíce let.
[...]
Vzdělanectví může selhat už v tom, že sestupuje pod svou vlastní úroveň, že ztrácí to, co už jednou bylo dosaženo. Řekněme, že po celé věky se lidé navzájem mordovali proto, že se klaněli různým oltářům; načež lidstvo poněkud zmoudřelo a přišlo na to, že netolerance je hloupé a nelidské hovadství. Po sta let byli páleni nebo všelijak maltretováni lidé, kteří se odvážili myslet jinak než majorita; o něco později byli uznáni za mučedníky pokroku a ve svobodě myšlení byl vytyčen vlající ideál. To tedy jsou dějinné zkušenosti, které jsou vlastnictvím každého poněkud vzdělaného člověka...
[...]
...řekli bychom, že jsou názory, hesla a manýry, které vzdělanci nemohou přijímat, ledaže sestoupí z té duševní úrovně, kterou jim vzdělanost ukládá; že zradí tu disciplínu, tu kritičnost a intelektuální svobodu, tu zděděnou kulturní zkušenost, jež je vlastním smyslem vzdělání. Je mnoho veřejných názorů i praktik, které by se obecně a zjevně jevily jako nízké a nekulturní, kdyby jim odmítli sekundovat lidé, jimž je přisuzována a společensky svěřena jistá úroveň vzdělání a vědění.
[...]
Řeknu to tak: selže-li vzdělanost, nepřijde k slovu “průměrný člověk, prostý a řádný muž, sedlák, dělník, řemeslník se svým normálním rozumem a mravním zákoníkem, nýbrž přihlásí se k životu cosi, co je hluboko pod ním, element barbarský a násilný, který začne dělat z kulturního světa paseku. Prospero vyvažuje Kalibána. Zrušte hierarchickou převahu ducha a připravíte návrat divochů. Sestup inteligence je cesta k zbarbarizování všech.

https://www.kapkacapka.cz/2019/08/co-je-kultura.html

#KarelCapek #Capek #cojekultura

Když už byl Švehla v rekonvalescenci po své dlouhé nemoci, vypravoval: “Kamaráde, já jsem nemohl ležet, musel jsem sedět v lenošce, přivázán, abych nespadl. Nemohl jsem spát, nemohl jsem jíst. Nesnášel jsem světlo, zvuk ani vůni. Dny a noci, dny a noci, týdny a měsíce jsem tak seděl potmě se zavřenými okenicemi. Když to začalo být lepší, tak už mohli otevřít okenice štěrbinkou, každý den o milimetr víc; to bylo světlo. Potom otvírali škvírou i okno, každý den o kousek šíř a o pár vteřin déle. Tehdy bylo jaro, a já jsem slyšel zpívat ptáky. Člověče, to byla krása! Nejdřív, časně zjara, zpívá každý pták jenom několik tónů; každý den si kousek přidá, nepřijde hned s celou písničkou, ona mu teprve narůstá… A díval jsem se, jak rostou pupence: jak se lesknou, jak tloustnou a mění barvu, a pak se to začne otvírat – Já jsem ani nedýchal. To je taková krása –” Náhle mávl rukou. “Hlouposti. Jakápak krása! Politika, člověče, politika, to je teprve ta pravá krása!”

https://www.kapkacapka.cz/2022/09/drobty-ze-svehlovych-hovoru.html

#KarelCapek #Capek #AntoninSvehla #Svehla #premier

Jenom si vzpomeňte na okna svých babiček. I ty květiny za oknem jsou kus naší národní tradice. Radost z květin. Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale také radost z úspěchu. Jakoby ty květiny, které živíme, byly kusem našeho já. Jakoby jejich květ byl květem naší lásky. Proto dáváme květiny do oken, aby každý viděl, tam za tím oknem se žije plným lidským životem. Pak tedy ať vám to ve vašem okně dobře roste a bohatě kvete.

http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3198583/embedded

#KarelCapek #Capek #kvetinyzaoknem

Kdyby to bylo něco platno, padl by zahradník denně na kolena a modlil by se asi takto:

“Panebože, udělej to nějak tak, aby každý den pršelo asi tak od půlnoci do tří ráno, ale víš, tak pomalu a teple, aby to mohlo vsáknout; ale aby přitom nepršelo na smolničku, tařici, devaterník, levanduli a ty ostatní, které jsou Ti v Tvé nekonečné moudrosti známy jako byliny suchomilné, – kdybys chtěl, napíši Ti je na list papíru; a slunce aby svítilo po celý den, ale ne všude (například ne na tavolníky, aniž na hořec, bohyšku a rododendron) a ne tuze moc; aby bylo hodně rosy a málo větru, dost žížal, žádné mšice a slimáci, žádné padlí, a aby jednou za týden pršela zředěná močůvka a holubí trus, amen.”
Neboť vězte, že tak tomu bylo v zahradě ráje; jinak by to tam tak nerostlo, co vás nemá.

https://www.kapkacapka.cz/2017/06/zahradnikuv-cerven.html

#Capek #KarelCapek #zahradnikuvcerven #cerven

U všech všudy, jak mám na tomhle sedět? Vždyť tadyten lenoch řeže člověka do zad, a je to tvrdé, a tady to má hranu, a tohleto je tu snad proto, aby si člověk otlačil lopatky, že ano? Dovolíte-li budu raději stát. Co jsem chtěl říci? Ano, vězte tedy, že Angličané jsou národ, který dovede nejlépe a nejpohodlněji sedět. V tom je podstatný kus jejich kultury. Snad proto tak dobře píší, že se jim při tom dobře sedí. Jejich rozšafnost, pohostinnost, počestnost a jiné výtečné vlastnosti jsou rozhodně vyseděny.
[...]
Naproti tomu člověk, který je nucen snésti se na vysokou, hrotitou, hranatou, nevlídnou a zkrátka středoevropskou židli, stává se popudlivým, nespokojeným, vydrážděným, kverulantským, rozčileným a netrpělivým Středoevropanem; nemůže psát dobré a moudré romány, neboť romány musejí být dobře vyseděny; nemůže dospět k urovnaným názorům ani k důvěřivosti, nýbrž naopak k zatrpklému a vzteklému smýšlení.
[...]
A tedy bych si chvílemi chtěl sednout; ale bůhví, u nás na to nejsme jaksi zařízeni; nemáme dost úcty a pozornosti k sedění, protože nemáme dost úcty a pozornosti k věcem, které se konají vsedě. Vsedě se mlčí, přemýšlí nebo promlouvá nemnoho a nerozčileně; kdo chce nadávat a lamentovat, stojí nebo běhá po pokoji. Vsedě vyvíjí člověk v sobě konzervativní a společenské ctnosti; a rovněž tradice žijí, pohodlně sedíce doma; rodinný život pak je prostě pospolité sedění.

Ještě se najde sem tam nějaká stará lenoška, v níž je sladko posedět; ale co provádějí naši bytoví architekti a truhláři, je jim vnuknuto patrně nějakou skrytou nenávistí k pokojným a usedlým hodnotám života; prostě na tom nelze sedět. Chceme-li si odpočinout, musíme se jít vyspat; ale není nám souzeno, abychom odpočívali s knížkou v ruce nebo v hovoru s bližními. Ba věru, život je k nám tvrdý, až po to posedění.

https://www.kapkacapka.cz/2026/06/chci-si-sednout.html

#Capek #KarelCapek #Chcisisednout

Myslím, že podle mínění pesimistů byl svět v úpadku od toho dne, kdy byl stvořen, a že už Adam pochmurně tvrdil svým synům, že to jde s lidstvem katastrofálně dolů, dávaje najevo vážné obavy, kam to takhle dospěje...
[...]
Filozofický požadavek svobody myšlení odpovídá přesně demokratickému požadavku svobody jedince. Co je pro myšlení svobodná kritika, to je pro demokracii veřejná kontrola. Ani rozum, ani demokracie nepřijímá nic z titulu autority, nýbrž podrobuje to svému zkoumání; neopírá se o moc imperativní, nýbrž o souhlas.

Abychom si ušetřili lacinou námitku: to ovšem neznamená, že demokracie, tak jak je, je ve všem všudy racionální nebo že řekněme parlament se nám jeví jako Chrám Rozumu. I v tom jde demokracie cestou rozumového poznání: že je věčně nehotová, že nás pořád zklamává a nutí nás ustavičně se vyrovnávat s novými a novými zkušenostmi. Nebudeme považovat demokracii za dosažený ideální stav, nýbrž za věčný úkol, tak jako věčným úkolem je poznání. Nečekejme od ní, že nám na všecko odpoví nebo že má po ruce remeduru na kteroukoliv naši bolest a svízel. Demokracie právě znamená, že jsme se zřekli zázraků a čarování; každý její krok dál se musí platit značnou námahou a trpělivostí. I demokracie bývá zneužito, jako se rozumu zneužívá k všelijakému chytráctví; ale což je na tomto světě něco chráněno před zneužitím?

Neprovádím komparaci; míním striktně a poctivě, že rozum a demokracie pocházejí z jednoho pytle. To není náhoda, že se každé zrušení demokracie obrací tak radikálně proti základní pozici rozumu, to jest proti svobodě myšlení.
[...]
Rozumí se, že demokracii lze také (a lépe) definovat v termínech docela jiných: v termínech lásky a úcty k bližnímu, rovnosti a bratrství, dobré vůle a humanity. To je obsah demokracie, ale její metoda je rozumová – musí být rozumová, má-li být obecná; demokracie je racionální metoda lásky k lidem...

Intelekt a demokracie
https://pritomnost.cz/archiv/cz/1934/1934_18_7.pdf

#KarelCapek #Capek #intelekt #demokracie #intelektademokracie

Bylo to dokonce za slunného dne, a ta sovička neseděla ani na tlustých knihách, ani na zříceninách hradu, jak byste očekávali, nýbrž na zemi v trávě a klidně spala. Zdálky vypadala spíš jako drobet omšelý, šedý pařízek; teprve z větší blízkosti jevila jakési známky života tím, že za námi točila hlavou, ale aby otevřela oči, za to jsme jí patrně nestáli; dávala zřejmě najevo, že ji sice velice těší, ale že bychom zase mohli jít. Proto jsem ji ani nemohl podrobit bližšímu zkoumání, jak je to s jejími ušními otvory, má-li opravdu vratiprst a postrádá-li volete. Vcelku připomínala maličkou starou dámu v šedém salupu, která usnula nad svým pletením. Byla docela sympatická a krajně staromódní; byli bychom si ji vzali domů a nabídli jí k obývání přihrádku v knihovně, ale nebylo by asi docela snadné pro ni chytat myši; i opustili jsme ji po špičkách, sledováni jejím nevidomým a zavřeným pohledem.

To vám je zvláštní, jak některé zvíře vypadá starosvětsky, jako by už nenáleželo do tohoto světa. Taková sova například působí dnes stejně nečasově a starobyle jako verše Puchmajerovy nebo jako honzík po babičce; člověk je jaksi dojat, když se s něčím takovým setká. Tak vida, je to přece jen pravda, že se kdysi nosily honzíky a že bývaly na světě živé sovy; kdo by to řekl! Najednou se člověk cítí v jiném a hrozně starém světě; třeba je tady pod splavem i vodník v zeleném fráčku a na slunci se vyhřívá hadí panenka se zlatou korunou na hlavě; třeba ještě tuhle po cestě přijede poštovský dostavník s panáčkem v červeném kabátě a přinese nám psaní s modrou známkou z Mauritia. Všechno je možné v tomto starožitném světě; i sovy a sýčkové jsou, a jsou i jiná tajemná znamení; jenže člověk musí dávat pozor, aby je nepřehlédl jako omšelý pařízek v trávě.

https://www.kapkacapka.cz/2019/04/sova.html

#KarelCapek #Capek #sova

“Lenoši jsou to,” rozkřikl se prudce staroch. “Dnes už se nikomu nechce opracovat pořádně kus pazourku, to je to! Pohodlní jsou! To se ví, takový kostěný hrot je udělán jedna dvě, ale taky se ti každou chvíli zlomí. A to prý je jedno, říká syn, tak se dá nový a je to. No ja, ale kam to takhle přivedou? Každou chvíli nový oštěp! Řekni sama, kdo tohle jakživ viděl? Holenku, to takový pořádný pazourkový hrot musel vydržet léta letoucí! Ale já říkám, ono dojde na má slova: však oni se jednou ještě rádi vrátí k těm našim poctivým kamenným zbraním! Proto já schovávám, kde co najdu: staré šípy a mlaty a pazourkové nože – A to prý je haraburdí!”
[...]
“To už tak máš,” zívl Janeček. “Kdepak, to jim není dost dobré, jak jsme to dělali my. A že prý jsou kamenné zbraně nepohodlné do ruky. To teda je pravda, my jsme se na pohodlí tuze neohlíželi; ale dnes – nonono, abyste si neotlačili ručičky! Řekni sama, kam to takhle povede? Vem si ty dnešní děti. Jen je, dědečku, nechte, říká snacha, ať si hrají. Ja, ale co z nich jednou bude?”
[...]
“– Tak abys věděl,” rozhodla se náhle, “dnes ráno jsem našla… v jeskyni… kus mamutího klu. Byl vyřezaný jako… jako nahatá ženská. Prsy a všecko, víš?”

“Ale jdi,” užasl staroch. “A kdo to vyřezal?”

Paní Janečková pokrčila pohoršeně rameny. “Kdopak ví. Asi někdo z mladých. Já jsem to hodila do ohně, ale takovéhle prsy to mělo! Fuj!”

“– – No to už dál nejde,” vydralo se z dědy Janečka. “To přece je zvrhlost! Vidíš, to mají z toho, že řežou všechno možné z kostí! Nám taková nestydatost jakživa na mysl nepřišla, protože z pazourku by to ani nešlo udělat – Tam to vede! To jsou ty jejich vynálezy!”

https://www.kapkacapka.cz/2016/07/o-upadku-doby.html

#Capek #KarelCapek #oupadkudoby

T.G.M.: "Nu ano, vlastně mě ty boje a polemiky přivedly do aktivní politiky. Poznal jsem naše chyby, úroveň naší žurnalistiky a veřejného mínění, ale poznal jsem i slušné a pěkné lidi. I to mně bylo dobré, že jsem často nerad a někdy z hlouposti na sebe vyštval tolik zlosti a nepřátel. Tehdy jsem si říkal: Patří ti to, co se do toho pleteš! Dnes vidím, že i tou nenávistí se člověk stává známým a autoritou. Ta nenávist přejde, ale jméno zůstane lidem v hlavě. I dnes to říkám těm, kdo se musejí hájit na všechny strany...
[...]
Když jsem se dostal do boje, bil jsem kolem sebe nejednou zbytečně. Ledaskomu jsem ukřivdil, to je pravda; ale sám jsem dostával ještě víc. Často jsem lidi přezíral, taky jsem býval fouňa; ale hlavně jsem byl netrpělivý; myslel jsem, že správnou věc musejí lidé hned na místě přijmout a provést. Po celý život jsem měl patálie, ale nemyslím, že bych byl od nátury bojovný. Boj pro boj, to neznám; spíš jsem býval provokován a bránil jsem se. Literární boj je k něčemu dobrý; zaslepuje sic, ale přitom i podněcuje k myšlení, také odpůrce. Myslím, že ty boje valně přispěly k národnímu uvědomění a k prohloubení našeho duchovního života.

Je to zvláštní: tolik knížek a knížeček jsem vydal, a přece jsem je vydával nerad. Také jsem vám už řekl, že jsem se nehnal do učitelování. A věřte, nerad se ukazuju veřejnosti. Kdybych byl mohl žít po svém, bylo by mně stačilo číst, študovat a psát třeba sám pro sebe; zkrátka poznávat. Není, co by mě nezajímalo: všechny vědy, všechny otázky a úkoly doby. Jsem šťastný, mohu-li v klidu číst, a jsem podnes čtenářem. Nerad se seznamuju s lidmi, mám před nimi ostych; každé, i jen formální seznámení, je pro mne kus práce. To všechno mně dělalo politiku a veřejné působení těžší než jiným – proč jsem to tedy dělal? Protože jsem musel: to se ovšem snadno řekne, ale říkám-li to, není to výmluva, není to omluva..."

https://www.kapkacapka.cz/2017/05/politika_30.html

#KarelCapek #Capek #TomasGarrigueMasaryk #Masaryk #HovorysTGM

Snad je to neuvěřitelné, ale je to tak: jsou končiny, kde fabrikant má za to, že obálka, která nelepí, je jako hodinky, které nejdou, nebo jako kráva, která nedojí; kde se domnívá, že pro pár mizerných šilinků výdělku nemusí denně dopalovat sto tisíc lidí, kteří olizují obálky. Nejspíš má ten fabrikant jakousi něžnost k lidstvu a hledí mu láskyplně pomazat obálky nejlepším lepidlem; nebo věří v Boha a bojí se věčných trestů; nebo věří v lidi a přeje si, aby lidé věřili v něho; nebo je optimista a svým způsobem hledí dokázat, že není všechno na světě šmíra a svízel a nepohodlí. Snad je to pro něho věc ctižádosti, aby jeho obálky lepily; nebo to považuje za zvláštní mravní příkaz; nebo to je v jeho zemi prostě obchodní uzance. Obchodní uzance nebo životní názor: je to potřeba kvality. Můžete posuzovat země podle jejich básníků a filozofů; ale můžete je posuzovat také podle jejich sirek, obálek a motouzů. Země, kde obálky nelepí a motouzy se trhají, má něco nedobrého; život je tam jaksi svízelný, plný malých nezdarů, zlosti a lapálií; lidé jsou nakvašení a nespokojení, proto že denně se potýkají se životní smůlou a nesolidností; nemohou důvěřovat ničemu, neboť svět je většinou šmízo, náhražka a zatracený šmejd.

Být denně připravován o důvěru a trpělivost, to je životní šmíra; člověk může s nadšením slepovat rozbitou popelnici, ale nemůže s nadšením slepovat obálku, která nelepí; dokonce ani nemůže s nadšením psát dopisy nebo posílat do tisku básně. Ano, je to maličkost; ale svět by byl lepší, kdyby všechny obálky lepily; nebyl by lepší jen o ty obálky, ale o pocit důvěry a solidnosti. Solidnost má jakýsi společný kořen se solidaritou; je to vzájemnost výrobce a konzumenta; je to index společenské úrovně. Člověče, povídá dobré zboží, koukej, můj výrobce jedná s tebou jako s džentlmenem; bere na tebe ohled, váží si tě a nedělá si z tebe šoufky; vždyť vidíš na mně, jak si tě cení.

https://www.youtube.com/watch?v=owJw9xGGqXk
https://www.lidovky.cz/nazory/karel-capek-obalka-ktera-nelepi.A110617_152903_ln_nazory_glu?

#capek #karelcapek #obalkakteranelepi